Začátek školního roku bývá ve školní družině plný změn. Přicházejí nové děti, některé se už dobře znají, jiné si své místo ve skupině teprve hledají. A právě jednoduché pohybové, kontaktní a skupinové hry mohou pomoci prolomit první ostych, rozhýbat děti a především vytvořit prostor pro společný zážitek.
Nemusí přitom jít o složité aktivity ani o dlouhou přípravu. Často stačí volný prostor, chuť si hrát a pár jednoduchých pravidel.
Komár
Děti stojí v kruhu na dosah souseda. Hra pracuje vždy se třemi dětmi vedle sebe. Prostřední dítě jde do podřepu a jeho dva sousedé nad ním současně tlesknou, jako by se snažili zabít komára.
Komár ale samozřejmě unikne a „letí“ dál po kruhu.
Každé dítě tak postupně projde třemi fázemi: nejprve tleskne směrem k sousedovi, následně samo udělá podřep a nakonec tleskne na druhou stranu. Směr pohybu je dobré určit předem.
Jakmile děti pochopí princip, může se tempo postupně zrychlovat. Z jednoduché hry se velmi rychle stává zkouška postřehu, rytmu a soustředění celé skupiny. A samozřejmě také zdroj mnoha veselých omylů.
Dotykovka
Děti se volně pohybují po prostoru. Vychovatelka může určovat i rychlost pohybu – například jedna znamená velmi pomalou chůzi, dvojka běžnou chůzi a trojka rychlejší pohyb.
V určitou chvíli zazní pokyn, například:
„Koleno – rameno!“
Děti si rychle najdou partnera a ve dvojici se podle zadání dotknou – jeden například kolenem ramene druhého. Poté se znovu rozejdou do prostoru.
Postupně mohou přicházet další kombinace: ucho – koleno, chodidlo – záda, loket – rameno, ruka – pata…
Zábavnou variantou je zadání, při kterém se mají oba ve dvojici pokusit udělat současně totéž.
Hra děti nutí rychle reagovat, vybrat si partnera a nemít příliš času přemýšlet nad tím, s kým se spojí. Přirozeně tak dochází k promíchávání skupiny a postupnému odbourávání ostychu.
U kontaktních her je samozřejmě dobré respektovat hranice jednotlivých dětí a předem se domluvit, jaký typ kontaktu je pro všechny v pořádku.
Mrazík trochu jinak
Děti se volně pohybují prostorem. Jeden z hráčů je Mrazík a snaží se ostatní dotykem „zmrazit“.
Zmražené dítě se zastaví a zůstává stát s rozkročenýma nohama. Ostatní ho mohou zachránit například tím, že ho podlezou.
Mrazík však může chytat neustále, tedy i dítě, které právě někoho zachraňuje.
Zajímavá je také varianta se záchranářskou dvojicí. Zmraženého hráče mohou osvobodit pouze dvě děti společně. Postaví se kolem něj, spojí ruce a například dvakrát zavolají: „Vstávej!“ nebo „Vzbuď se!“
V této podobě už hra není jen o rychlosti. Děti musí více sledovat, co se děje kolem nich, a začínají si navzájem pomáhat.
Bomba a štít
Děti se nejprve volně pohybují po prostoru. Vychovatelka je nechá chvíli chodit a poté dá první pokyn:
„Teď si každý v duchu vyberte svůj štít – tedy člověka, který vás bude chránit.“
Děti si někoho vyberou, ale nesmí dát nijak najevo koho. Stále pokračují v chůzi.
Po chvíli přijde druhý pokyn:
„Teď si vyberte svou bombu – člověka, který vás bude ohrožovat.“
Ani tentokrát děti nesmí svůj výběr prozradit a ještě chvíli se dál pohybují po prostoru.
Teprve na povel například „Bomby se aktivují!“ začíná vlastní hra. Každé dítě se snaží pohybovat tak, aby se jeho vybraný štít dostal mezi něj a jeho bombu.
Důležité pravidlo je, že děti nesmí s ostatními nijak manipulovat – nikoho odstrkovat, tahat ani přesouvat na potřebné místo. Mohou měnit pouze svoji vlastní pozici.
Protože každý má vybranou jinou bombu a jiný štít, začne se celá skupina velmi rychle přesouvat a přelévat prostorem.
V určitou chvíli vychovatelka zavolá „Štronzo!“. Všichni se musí okamžitě zastavit přesně tam, kde právě jsou – žádný krok stranou už není povolen.
Teprve potom se zjišťuje, kdo „přežil“, tedy kdo má svůj štít skutečně mezi sebou a svou bombou.
Hru je možné hrát ve více kolech. U mladších dětí doporučuji spíše nevyřazovací variantu, aby zůstala zapojená celá skupina.
Udělejte ze sebe…
Děti rozdělíme do menších skupinek, ideálně po čtyřech až pěti.
Vychovatelka zadá úkol a děti mají krátký čas – například třicet sekund – aby se domluvily, jak danou věc vytvoří pouze pomocí vlastních těl.
Mohou ze sebe vytvořit například:
dveře, dort, autobus, pračku, hrad, akvárium, bouřku, místnost nebo třeba funkční elektrospotřebič.
Důležité je, aby pokud možno nebylo výsledkem jen nehybné sousoší. Když děti vytvoří například pračku, měla by se také nějak „spustit“. Autobus může jet, dveře se mohou otevírat a zavírat a bouřka se může postupně rozburácet.
Děti při této aktivitě musí velmi rychle přijít s nápadem, domluvit se a přijmout i návrhy ostatních. Někdy se ve skupině objeví přirozený vedoucí, jindy je třeba hledat kompromis. A právě to je na této jednoduché hře možná nejzajímavější.
Místo, věc, nálada
Pro starší nebo zkušenější děti můžeme přidat i krátkou dramatickou improvizaci.
Jedna skupinka dostane tři tajné indicie:
místo – věc – náladu.
Například:
nádraží – kufr – nervozita
nebo
kuchyně – dort – radost.
Skupinka si připraví krátkou scénku tak, aby ostatní dokázali všechny tři indicie odhalit. Během hraní však nesmí dané slovo ani jeho část přímo vyslovit.
Ostatní děti následně hádají, kde se scénka odehrávala, která věc v ní hrála důležitou roli a jakou náladu měli herci vyjádřit.
Hra rozvíjí nejen fantazii a improvizaci, ale také schopnost domluvit se, vnímat spoluhráče a vyjadřovat význam jinak než přímým pojmenováním.
Nejde jen o to děti zabavit
Podobné hry mohou působit na první pohled jako obyčejné dovádění. Právě při nich ale děti často trénují věci, které jsou pro fungování skupiny velmi důležité.
Musí se rychle domluvit. Všímat si ostatních. Přizpůsobit se. Někdy ustoupit, jindy přijít s vlastním nápadem. Přijmout, že si někdo vybral jiného partnera. Požádat o pomoc. Zasmát se vlastní chybě.
A hlavně mají možnost zažít své spolužáky trochu jinak než při běžném školním dni.
Nemusíme být ve družině všichni nejlepší kamarádi. Můžeme ale společně vytvářet prostředí, ve kterém se známe, respektujeme se a umíme spolu být. A někdy k tomu stačí opravdu jen pár minut společné hry.
