Tvořivá destrukce může na první pohled působit jako něco negativního, jako oxymóron. Dítě například vzteky ničí hračku, trhá papír, bourá stavbu z kostek nebo záměrně mění něco, co již vytvořilo. Destrukce nemusí být vždy nutně definitivní ztráta něčeho, ale může být také součástí tvoření, poznávání a vyjadřování emocí. Dítě prostřednictvím ní zkouší, co se stane, když něco změní, rozebere nebo zničí, a následně může vytvořit něco nového. Z psychoanalytického pohledu můžeme destruktivní chování chápat také jako způsob, kterým dítě vyjadřuje své vnitřní napětí, emoce nebo konflikty. Důležitou roli proto hraje reakce dospělého. Vychovatel by měl dítěti nastavit hranice, ale zároveň se snažit porozumět tomu, co se za jeho chováním může skrývat a pomoci mu v aktu destrukce zastavit proces v čas, aby se z něj stalo ještě i něco tvořivého.
Tvořivá destrukce jako součást dětské hry
V družině se dítě setkává s různými materiály, hračkami a činnostmi, při kterých může přirozeně něco vytvářet a následně také rozebírat nebo měnit. Například postaví z kostek věž a potom ji zbourá. Není nutné toto chování ihned označit jako špatné. Dítě tím může zkoumat příčinu a následek, získávat zkušenosti a hledat nové možnosti. Psychoanalytický pohled upozorňuje na to, že hra může být prostředkem, kterým dítě zpracovává své prožitky. Dítě nemusí vždy umět říct, že je naštvané, smutné nebo nejisté. Tyto pocity může vyjádřit prostřednictvím hry a destruktivního jednání. Zničení stavby nebo roztrhání papíru tak může být určitým způsobem vyjádření emocí.
Úkolem vychovatele není každé destruktivní chování potlačit. Může spíše dítěti nabídnout bezpečný prostor, kde lze něco rozebírat, bourat a znovu vytvářet. Například může říct: „Vidím, že chceš tu stavbu rozebrat. Zkusme vymyslet, co z těch kostek můžeme postavit potom.“ Destrukce se tak může stát součástí další tvorby.
Interakce dítěte a vychovatele a význam hranic
Velmi důležitý je způsob, jakým vychovatel na destruktivní chování reaguje. Pokud dítě ničí věci, které patří ostatním, ubližuje jiným dětem nebo ničí vybavení družiny, je potřeba jasně stanovit hranici. Hranice však nemusí být spojena s ponižováním nebo trestem. Vychovatel může dítěti vysvětlit, co je přijatelné a co už ne, a zároveň mu nabídnout jinou možnost. Například místo zákazu „nesmíš nic ničit“ může vychovatel říct: „Tuhle hračku ničit nemůžeme, protože patří družině. Pokud chceš něco rozebírat, můžeme použít stavebnici nebo papír.“ Dítě tak získává zkušenost, že jeho emoce a potřeby jsou přijímány, ale jeho chování má určité hranice.
Reklama
Z psychoanalytického pohledu je důležitý také bezpečný vztah mezi dítětem a vychovatelem. Dítě potřebuje vědět, že jeho emoce nejsou důvodem k odmítnutí. Vychovatel nemusí schvalovat každé chování, ale může přijmout dítě jako takové a pomoci mu najít vhodnější způsob, jak své pocity vyjádřit. Tím může podporovat schopnost dítěte postupně zvládat vlastní impulzy a přeměňovat je v tvořivou činnost.
Závěr
Tvořivá destrukce tedy nemusí být pouze negativním jevem. V prostředí školní družiny může být přirozenou součástí dětské hry, poznávání a tvoření. Z psychoanalytického pohledu souvisí často destruktivní chování také s emocemi a vnitřním napětím dítěte. Vychovatel by proto měl hledat rovnováhu mezi přijetím dítěte a stanovením jasných hranic. Měl by se snažit pochopit, co dítě svým chováním vyjadřuje, a zároveň mu nabídnout bezpečné a zároveň adekvátní možnosti vyjádření. Tím může dítěti pomoci využít destruktivní energii tvořivým způsobem. Například něco rozebrat, přestavět, změnit a vytvořit znovu. Důležitý je tedy především způsob, jakým dospělý na destrukci reaguje a jak ji dokáže proměnit v příležitost k učení a rozvoji dítěte. Příště si řekneme více o mentalizaci.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
