Fantazie je přirozenou součástí dětského vývoje a ve školní družině má své specifické místo. Dítě zde má více prostoru pro spontánní hru, tvoření, vyprávění a volnou interakci s ostatními. Právě prostřednictvím fantazie může zpracovávat zkušenosti, přání, obavy i vztahové situace, které ještě nedokáže vyjádřit přímo slovy.
Psychodynamický přístup proto nevnímá fantazii pouze jako „vymýšlení“ nebo únik od reality, ale také jako způsob, kterým dítě rozumí samo sobě a svému okolí. Fantazie přitom nemusí být vždy pouze tvořivá a příjemná. V některých situacích může fungovat také jako obranný mechanismus, který dítě chrání před emocemi nebo skutečností, která je pro něj příliš náročná.
Fantazie v dětském vývoji
Dítě prostřednictvím fantazie zkouší různé role a situace, které by v reálném životě nemuselo mít možnost bezpečně prožít. Ve fantazijní hře může být silné, zachraňovat druhé, porážet nepřátele, být rodičem nebo si vytvořit vlastní svět, ve kterém platí jiná pravidla než v realitě. Taková hra může být způsobem, jak dítě zpracovává vlastní zkušenosti.
Dítě, které například zažívá nejistotu, může ve hře vytvářet příběhy, v nichž má hlavní postava vše pod kontrolou. Dítě, které prožívá konflikt, může stejný konflikt opakovaně rozehrávat s figurkami nebo v kresbě. Fantazie tedy nemusí být něčím, co bychom měli dítěti okamžitě „vymlouvat“. Někdy je důležitější dát mu prostor, aby prostřednictvím hry samo ukázalo, co prožívá.
Reklama
Z psychodynamického pohledu může fantazie sloužit také k ochraně před nepříjemnou realitou. Dítě si může vytvořit v každodenní realitě představu nebo příběh, který mu pomáhá zvládnout úzkost, strach, pocit bezmoci či zklamání. Neznamená to, že si dítě vědomě „vymýšlí“, aby klamalo. Fantazie může být způsobem, jak si psychika vytváří bezpečnější prostor, ve kterém je možné náročnou zkušenost unést. Například dítě, které se cítí odmítnuté, může tvrdit, že „stejně nikoho nepotřebuje“ a podle toho se i chovat. Dítě, které má strach z neúspěchu, může říkat, že ho daná činnost vůbec nezajímá a vypadat zdánlivě samostatně. Za zdánlivou samostatností však může být ukrytá zranitelnost.
Pro vychovatele je proto užitečné nepokoušet se každou dětskou fantazii okamžitě vyvracet nebo ji napravovat. Někdy je vhodnější přemýšlet: Co mi dítě prostřednictvím této fantazie možná sděluje?
Vychovatel a dětská fantazie
Úkolem vychovatele není dětskou fantazii analyzovat ani hledat skrytý význam za každou hrou. Důležitější je vytvořit prostředí, ve kterém může dítě fantazii bezpečně používat. Vychovatel může do hry vstoupit jednoduchými otázkami: „Co se tady děje?“ „Co potřebuje tenhle hrdina?“ nebo „Jak by mohl příběh pokračovat?“ Tím dítěti nabízí možnost mluvit o svém světě, aniž by mu vnucoval vlastní pohled. Stejně důležité je respektovat hranici mezi fantazií a realitou.
Pokud dítě například řekne, že má doma draka, není nutné mu jeho představu brát. Vychovatel může říct: „To zní jako zajímavě. Co s tebou doma dělá?“ Pokud by však dítě popisovalo skutečnou situaci, která může znamenat ohrožení, je potřeba fantazijní rovinu odlišit od reality a situaci dále citlivě ověřit a dle zjištění jednat.
Práce s fantazií nemusí znamenat žádnou složitou psychologickou metodu. Stačí využívat běžné činnosti, které družina přirozeně nabízí, například kresbu, příběhy, dramatizaci, loutky, figurky nebo volnou hru. Užitečné je například zadání: „Nakresli místo, kde se cítíš bezpečně.“ Následně se dítě můžeme zeptat, co se na obrázku odehrává.
Podobně lze pracovat s příběhem: „Co by udělal tvůj hrdina, kdyby se něčeho opravdu bál?“ Dítě přitom nemusí mluvit přímo o sobě. Může mluvit prostřednictvím postavy, což může být bezpečnější. Vychovatel nemusí vědět, co „přesně“ obrázek znamená. Může jednoduše být zvědavý na to, co dítě samo chce sdílet.
Závěr
Fantazie je pro dítě nejen prostorem pro tvořivost, ale také způsobem, jak si uspořádat vlastní vnitřní svět. Může pomáhat zpracovat zkušenosti, vyjádřit emoce a v některých situacích také chránit dítě před tím, co je pro něj v danou chvíli příliš obtížné přijmout.
Ve školní družině proto nemusíme fantazii potlačovat anebo ji vnímat jako infantilní projev. Stačí vytvořit prostor, ve kterém si může dítě hrát, tvořit, vyprávět a zároveň vědět, že dospělý jeho svět unese. Právě v tom může být fantazie nejen únikem od reality, ale také cestou, jak se k ní dítě postupně bezpečně a tvořivě vracet. Příště si řekneme více o tvořivém významu destrukce.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
