Děti se přiřítily do družiny jako velká voda. Všechno je v pohybu. Hluk, chaos, batohy, emoce, fusekle. Prvních pět minut je vždycky ten největší mazec. Těch pět minut, kdy nevíš, jestli jsi ještě vychovatelka, dispečer na dispečinku, zdravotní sestra, psycholožka nebo hasič.
Vážení čtenáři,
občas si v práci všichni připadáme jako chobotnice. Na každém chapadle nám visí alespoň jedno dítko a jeho každý jednotlivý problém je ten největší a musí se řešit TEĎ. Kolik takových největších problémů se dá vyřešit za pět minut se dozvíte v dnešním fejetonu.
Pět minut
Dneska jsem si to musela nahrát. Sepsat bych to nestihla — během těch pěti minut se totiž stalo tolik věcí, že kdybych to psala hned, pero mi shoří v ruce.
Na co všechno jsem musela během pěti minut dneska zareagovat?
- Nemůžu najít deníček!
- Můžu na záchod?
- Já jdu dnes ve dvě sám, ale naši mi to nenapsali. Zavoláte?
- Můžu na záchod? (jiné dítě, jiný směr)
- Co dnes vyrábíme?
- Vy máte nový parfém?
- Mě bolí břicho.
- Můžu si jít pro něco do skříňky?
- Kdy půjdeme na oběd?
- On mě kopnul!
- Můžu si vzít na oběd plyšáka?
- Bééé, ona mi řekla, že jsem blbá!
- Nemůžu najít ponožku!
- Půjdeme dnes bobovat?
- Kolik máte roků?
- Chcete slyšet, co se mi dnes stalo?
- Zapnete mi náušnici, prosím?
- Otevřete skříňku s hrami?
- Proč je tady taková zima?
- Můžu se vrátit do třídy pro pouzdro?
- Jaký máte den?
A zatímco odpovídám, naviguju, počítám, utírám slzičky a přidržuji batohy, jedním okem kontroluju ztracené fusekle, druhým plyšáky a v duchu se modlím, aby nikdo dnes nenavrhoval hromadné tvoření s tavnou pistolí.
Reklama
Někdy si říkám, že ty první minuty po skončení vyučování jsou jako nástup na směnu na urgentním příjmu, jen bez houkaček a s větší pravděpodobností, že vás někdo obejme.
Ale víte co?
Na konci dne vám jedno z dětí donese papírek s obrázkem domečku a textem „Mám tě ráda“, jiný se zeptá, jestli jste dnes šťastná, a třetí vám flákne herdu do zad a z plných plic zaburácí: „Vás mám fakt rád, pančelko!“
A to je přesně ten důvod, proč to těch prvních pět minut vydržíme znova. A zas. A zítra. A příští týden taky.
No nic, teď si jdu sednout… na celých 37 vteřin, než začne druhé kolo.
Hana Pollaková
