Někdy se čas líně vleče, den za dnem se kutálí bez událostí a člověk má pocit, že se svět zastavil. A pak přijde týden, kdy byste si nejradši zakoupili zpáteční jízdenku do klidných vod – ale místo toho vás stíhá jedna pohroma za druhou.
Vážení čtenáři,
dnes se spolu podíváme na takový průměrný týden ve školní družině obyčejné školy.
Týden jako malovaný
Je pátek, já sedím doma s mokrým hadrem na hlavě a rekapituluji.
Pondělí:
Odskočila jsem si na toaletu. U nás v družině nemáme přestávky, takže jsem – jako vždy – dětem oznámila, kam jdu. Kdyby přišel Standa a ptal se po mně, aby neodpověděly sborově: „Nevíme, paní vychovatelka už šla asi domů.“ Toalety jsou hned vedle, takže jsem byla pryč sotva pár minut. Jenže mezitím se Petruška dokázala zaseknout v židličce. Konkrétně mezi opěradlem a sedátkem. Nešlo to dopředu ani zpátky a čím víc plakala, tím víc jako by se nafukovala. Nakonec musel nastoupit školník se svým „zásahovým týmem“. Opěradlo odmontováno – Petruška volná.
Úterý:
Celý den lilo jak z konve. Obě tělocvičny obsazené, takže jsem s dětmi vyrazila do počítačové učebny. Každý ke svému počítači – idylka. Jenže než jsem všem zadala hesla, lilo pro změnu ze mě. Ale pak už děti radostně klikaly na výukový program. V místnosti panoval příjemný šum, dokud nepřišla Jaruška Heduška: „Paní vychovatelko, mně se tady něco objevilo a já tomu vážně vůbec nerozumím.“ No, asi tušíte. Dodnes nechápu, jak se ZROVNA TAM přes všechna ta opatření proklikala!
Středa:
Na dvoře slyším: „Paní vychovatelko, Vincek smrdí!“ Zkušeně jsem tedy oddělila Vincka od ostatních, kolegyně si vzala zbytek dětí na starost. A já mohla již po několikáté ocenit, že u tělocvičen máme sprchy. Protože tohle vážně nebyla jen taková nějaká obyčejná nadílka. To byla supernálož.
Čtvrtek:
Sluníčko svítilo, děti skotačily, čmeláci bzučeli. Idylka. Najednou jsem uviděla, že se ke mně blíží pan D. tatínek Kajetánka. Už z dálky se usmíval. Já se usmívala taky, neboť jsem předpokládala, že jde prostě pro synka dřív. Chyba.
„Už delší dobu vás pečlivě pozoruju,“ začal zpříma převoněný, ženatý pán a já jsem zpozorněla, „a právě dnes jsem se rozhodl pozvat vás na luxusní večeři.“
I když jsem jako na potvoru měla zrovna veliký hlad, zůstala jsem stát jako opařená. Nebylo ale vůbec jednoduché se uprostřed výskajících dětí z této šlamastiky dostat.
Pátek:
Po obědě jsem dětem pustila audiopohádku. Z reproduktorů se linul hlas Jiřiny Bohdalové, děti byly rozvalené po koberci a žíněnkách. Byl klid a pohoda, pohádka je zaujala. Najednou zaostřím a nevěřím vlastním očím. Servácek si rozepnul kalhoty a… řekněme, že si zpříjemňoval poslech. Ostatní děti naštěstí nic nepostřehly. Já sama jsem si však odnesla toto ponaučení:
Už nikdy nesmím dětem pouštět příliš dlouhou pohádku.
Hana Pollaková
