Jak už jsem zmiňovala v úvodním článku, nabízím zde několik činností a příkladů z vlastní praxe. Doporučuji brát tyto činnosti jako inspiraci a přizpůsobit si program dle vlastních potřeb s ohledem na danou skupinu dětí a prostředí. Pracuji s různými skupinami dětí, a i když jsem měla připravený stejný scénář nebo stejnou aktivitu, nikdy průběh činnosti nebyl totožný. Vždy záleží na složení skupiny, momentální náladě dětí, ale i vás samotných.
Zástupný předmět
Velmi doporučuji pořídit si nějaký zástupný předmět, který vaši skupinu bude v rámci „dramaťáčku“ celý rok doprovázet. Může to být klobouk, truhla, zajímavá krabička, košík, kufr. Něco, co můžete využít pro vkládání dalších zástupných předmětů a indicií. Nebo postačí šátek, kterým dané předměty pouze překryjete. Bylo by vhodné, aby to byla jedna stejná pomůcka, která bude určená přímo a pouze pro chvilky s DV. Pro děti je to výborná motivace. Při vlastní praxi jsem používala „kouzelný klobouk“. Postupem času stačilo, abych klobouk beze slov položila doprostřed třídy. Děti si ho velice rychle všimly a protože věděly, co bude následovat, samy ukončily volnou hru, uklidily hračky a pomůcky (ve valné většině případů :-)), a sedly si do kroužku okolo klobouku. V něm se ukrývaly různé indicie, které měly děti uvést do tématu nebo příběhu.
Určení pravidel
Jako u každé aktivity, je potřeba si s dětmi stanovit jasná pravidla. Kromě těch běžných třídních, je potřeba specifikovat ty pro DV. Například hned to první pravidlo, se může týkat přímo zástupného předmětu – žádné z dětí na něj nesahá, dokud k tomu nebude vyzváno. Některá pravidla si stanovíte hned na začátku, některá vám vyplynou v průběhu, hlavně se jimi nezahlťte. Co však považuji jako zásadní a nezbytné podchytit na samotném začátku, je pravidlo bezpečného prostoru. Tím není myšlen pouze prostor třídy, ale především prostor pro vlastní vyjádření, vlastní názor, vlastní pojetí zadaného úkolu. Každý je originál a každý se bude projevovat svým specifickým způsobem nebo se také nemusí projevit vůbec, na to mají děti samozřejmě také nárok. Snažte se vyhnout hodnocení, ať už je to vzájemné hodnocení dětí mezi sebou (zvláště tomu extrémnímu – posmívání je nepřípustné) nebo i to vaše, ač v dobrém úmyslu (…ty si to zahrála opravdu ze všech nejlépe…). Poskytnete tak dítěti právě ten bezpečný prostor, aby se příště nebálo projevit podle vlastních potřeb a představ, nikoliv aby plnilo očekávání druhých.
Průpravné hry a cvičení
Než se pustíme do zpracování příběhů a hlubších témat, měli bychom začít se seznamovacími aktivitami. Velmi přínosné je to pro novou skupinu dětí, které se mezi sebou ještě neznají a také vy je potřebujete více poznat. A i když máte stejnou skupinu dětí jako v předchozím školním roce, hodí se to do začátku jako uvítací hodina po prázdninách. Ideální je to i v případě, pokud nemáte žádnou zkušenost s metodami a technikami DV.
Seznamovací hry se dají zařadit do tzv. Průpravných her a cvičení, které jsou nedílnou součástí DV. A protože jsou to hry osvědčené, jistě už jste některou z nich, třeba v jiné formě, použili. Bohatou inspiraci najdete v článku Seznamovací hry k začátku školního roku.
Průpravné hry a cvičení nám podle zaměření slouží k seznámení, uvolnění a soustředění. Procvičujeme rytmus, smyslové vnímání, vnímání prostoru, rozvíjíme představivost a fantazii, posilujeme partnerské vztahy a skupinovou citlivost.
Tip na seznamovací lekci:
Úvod
Děti sedí v kruhu, doprostřed položíme zástupný předmět (klobouk, krabici, kufr atd.) Dětem postupně klademe otázky: Komu myslíte, že může (mohl) daný předmět patřit? Jak se mohl jmenovat? Co měl rád k obědu? Jaká je jeho oblíbená barva? Co rád dělá ve volném čase? Chodí do školy, do práce? apod. Co dalšího by na sebe majitel předmětu ještě prozradil?
Možné způsoby provedení:
- předmět můžeme posílat v kruhu, kdo ho má v ruce mluví, koho nic nenapadne, může poslat dál
- kdokoliv z dětí se chce vyjádřit přistoupí k předmětu doprostřed kruhu, může i několikrát, vždy je však uprostřed pouze jedno dítě (příležitost naučit se dávat si přednost ve vyjádření)
Vlastní představení
Nyní se děti samy představí – vysloví své jméno a mohou si vybrat jednu z otázek, které padly při zahájení a na tu odpoví.
Rychlejší varianta: Děti nejdříve řeknou svojí představu, kdo je majitel předmětu a samy vyberou doplňkovou otázku/odpověď a pak představí sebe + doplňková otázka/odpověď. „Myslím si, že klobouk patří nějakému dědečkovi, jmenuje se Franta a má rád knedlo-vepřo-zelo. Já se jmenuju Kuba a mám rád špagety“.
Nakonec se představí vychovatel/ka a řekne, že si myslí, že majitel předmětu je mimozemšťan, který rád tancuje a je mu jedno, jak při tom vypadá.
Pohybová část
Použijeme písničku „Letím hledat světy“ od kapely Kašpárek v rohlíku, odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=-Lfpx4BVTC0
Děti se na písničku pohybují dle vlastní fantazie. Pomůžeme jim otázkou „Jak se asi mohou pohybovat mimozemšťané?“ (u dětí tím můžeme odbourat ostych z tance – čím víc „podivných“ pohybů, tím lépe). V průběhu písničku několikrát stopneme. Při zastavení písničky přistoupíme vždy k jednomu dítěti (dotkneme se jeho ramene) a ostatní mají za úkol rychle zakřičet jeho jméno a nejlépe si ještě vzpomenout na to, co v úvodu dítě o sobě prozradilo.
Výtvarná část – tvorba mimozemšťana
Děti rozdělíme do skupin. Každá skupina si pak hází kostkou na to, jak bude jejich mimozemšťan vypadat – kolik bude mít hlav, očí, nosů, uší, rukou, nohou. Mají za úkol se společně domluvit, jakým způsobem ho ztvární, samozřejmě tak, aby každé dítě mělo na tvorbě svůj podíl. Doporučuji dát dětem k dispozici velký formát papíru (můžete použít rozloženou krabici, kartonovou proložku). Dále pak tužky, pastelky, fixy, barvy, štětce, krepáky, vlnky, lepidla, třpytky, barevné odstřižky, zkrátka vše, co uznáte za vhodné.
Závěr – reflexe
Pokud všechny skupiny stihnou mimozemšťana dokončit, uspořádejte si závěrečnou výstavu s tím, že každá skupina svého mimozemšťana představí. Je však velmi pravděpodobné, že děti nestihnou mimozemšťana dokončit, odložte výstavu klidně na další den. S tím, že si na závěr sednete do kroužku a výstavu si naplánujete. Každé dítě se pak vyjádří, jak se mu lekce líbila, jak se mu ve skupině pracovalo atd. Na úplný závěr můžete dětem sdělit, že předmět, s kterým jste celou lekci pracovali, vás bude doprovázet celý rok. A jak se ve třídě vzal, zda ho před školou ztratil nějaký starý pán, vypadl mimozemšťanům z létajícího talíře nebo ho přinesla paní vychovatelka z půdy, je už pouze na dětské fantazii a do tohoto světa se budeme nořit vždy, když se na zemi tento předmět objeví.
