Dnes jsem ve dvou facebookových skupinách narazila na stejný obrázek:
polštářek ve tvaru srdce a na něm nápis:
„Ta nejmilejší družinářka.“
Výrobce k tomu přidal milý popisek:
„Paní družinářka je tichý hrdina školy.“
Pěkné, že? A přesto se pod tím v diskusi strhla docela živá debata.
Některé paní vychovatelky cítily, že jim to oslovení ne úplně sedí – že je v něm něco, co zní lacině nebo staromódně.
A já tomu rozumím.
Pojďme si tedy říct, jak to s těmi družinářkami vlastně je.
Nejsem družinářka. A řeknu vám proč.
„Paní družinářko, můžu se vás na něco zeptat?“
Zastavím se ve dveřích, úsměv nasadím automaticky. Jasně, že můžete. Ale něco ve mně se pokaždé trochu ošije.
Protože i když to zní mile – skoro jako sousedka, co nosí koláče – nejsem družinářka. Jsem vychovatelka ve školní družině.
A i když na první pohled to možná vypadá jako slovíčkaření, slova mají sílu. A někdy i nádech, který nevidíte na první pohled. Třeba taková „družinářka“ – koncovka –ářka jako ve slovech svačinářka, šatnářka, bachařka… Zní to víc jako funkce než profese. Jako někdo, kdo je tu, aby něco pohlídal.
Jenže školní družina není parkoviště. A děti nejsou auta.
Školní družina je místo, kde se děti učí být spolu. Kde poznávají pravidla, řeší první spory, tvoří, smějí se, nudí se – a někdy i zlobí. A to všechno někdo drží pohromadě. Vychovatelka. Pedagog volného času. Neviditelný dirigent odpoledního orchestru emocí, svačin, tvoření a batohů zapomenutých na chodbě.
Možná to zní přehnaně. Ale zkuste si představit, že vám po obědě vtrhne do místnosti třicet dětí:
– pět se hádá, dvě pláčou, tři hledají ponožky, jedno chce domů, deset už se nudí, čtyři křičí, že chtějí malovat, a zbytek zpívá hit z YouTube.
A vy místo megafonu vytáhnete lepidlo, papíry, pár nápadů a hodně hluboký nádech.
Nechci tím říct, že se urážím, když mi někdo řekne „družinářka“. Ale chci říct, že moje práce není náhodná. Není bokem. Není „jenom“. Je to práce s dětmi – stejně důležitá jako ranní vyučování.
Takže až příště půjdete kolem školní družiny, klidně se zastavte.
Podíváte se dovnitř – a možná uvidíte svět, kde z chaosu vzniká bezpečí. Kde dítě, které ráno nemluvilo, najednou kreslí obrázek. Kde je prostor pro smích, klid i obyčejné lidské pohlazení.
A pokud mě budete chtít oslovit, můžete klidně říct:
„Paní vychovatelko.“
To úplně stačí. A znamená to víc, než si možná myslíte.
Lucie Rajdusová
vychovatelka ŠD
