Školní družina je prostorem, kde děti tráví nezanedbatelnou část svého dne – mezi učením a návratem domů. V tomto „meziprostoru“ se často odehrávají velmi citlivé vývojové procesy. Ačkoliv se někdy může zdát, že se zde „jen“ odpočívá, hraje nebo vyrábí, ve skutečnosti se v dětech střetávají hluboké city, přání a vnitřní konflikty. Jedním z klíčových psychických jevů, které do tohoto vztahového světa patří, je ambivalence, která se nevyhnutelně i v tomto „meziprostoru“ objevuje.
Co je ambivalence?
Ambivalence znamená současné prožívání protichůdných pocitů vůči téže osobě – například náklonnosti a zlosti zároveň. Pro dospělé může být těžké se v takovém stavu vyznat, natož pro dítě. A přesto je ambivalence běžnou a zdravou součástí emocionálního vývoje. Zvláště v mezilidských vztazích, které mají určitý rámec, hranice či asymetrii. Přesně takový vztah mohou zažívat vychovatelé a děti. Vychovatel ve družině není ani rodič, ani učitel. Není to někdo, koho si dítě „vybralo“, ale přesto je to člověk, s nímž musí trávit čas, dodržovat jeho pravidla, přijímat jeho vedení – a zároveň očekává, že mu tento dospělý porozumí, přijme ho a vytvoří bezpečné prostředí.
Z této situace logicky vzniká napětí. Dítě si může přát blízkost, přijetí a laskavost, ale zároveň může pociťovat vztek, odpor nebo zklamání, pokud není jeho přání naplněno. Když mu vychovatel nevyhoví, přeruší hru kvůli pravidlům, napomene ho nebo zkrátka jen nemá dost času, dítě může reagovat nepřiměřeně silně. A to nejen kvůli konkrétní situaci, ale kvůli hlubším vnitřním dynamikám, které se v tomto vztahu znovu rozehrávají.
Ambivalence jako vývojová příležitost
Z pohledu psychoanalytické teorie – zejména podle Melanie Kleinové a D. W. Winnicotta – je schopnost unést ambivalenci známkou psychického zrání. Dítě se učí, že jedna osoba může být někdy přísná a jindy laskavá, že frustrace neznamená odmítnutí, a že láska může existovat i tam, kde není vždy splněno přání. Vztah s vychovatelem v družině je z tohoto pohledu velmi specifickou cvičnou situací. Není tak intenzivní jako vztah s rodičem, současně nemusí být tak striktní jako s učitelem, ale právě proto může být bezpečnější k tomu, aby si dítě mohlo zkoušet různé způsoby vztahování – i ty rozporuplné. Může si dovolit být chvíli vzdorovité, chvíli toužící po blízkosti. Může „testovat“, zda ho dospělý (vnitřně) „unese“ i ve chvíli, kdy ho nemá rád. Zda ho neopustí, když se zlobí. Zda pravidla znamenají konec vztahu, nebo naopak jeho udržení.
Úloha vychovatele: unést a nezpochybnit
V takových chvílích je role vychovatele mimořádně důležitá. Ne jako autorita, která trvá na pravidlech kvůli pořádku, ale jako dospělý držící rámec, který dítěti poskytuje bezpečí i v době, kdy samo v sobě nemá jasno. Když vychovatel unese ambivalentní chování dítěte – neodmítne ho za jeho výbuch, ale zároveň udrží hranice – dává mu tím zásadní vývojové poselství: že i negativní emoce mají místo v jeho prožívání, ale lze s nimi pracovat, tak aby byly srozumitelné a snesitelné jak pro dítě, tak pro okolí. Tím se vychovatel stává něčím víc než pouhým „dohlížejícím“. Stává se stabilní figurou v proměnlivém světě dětských emocí, „zrcadlem“, ve kterém se dítě může uvidět a postupně pochopit samo sebe.
Závěr
Ambivalence není překážkou ve vztahu dítě–vychovatel. Naopak, je to jeho přirozená součást a – pokud je rozpoznaná a přijatá – i její transformační potenciál, nabízí příležitost k růstu. Vychovatel, který chápe tuto dynamiku, může dítěti pomoci nejen zvládnout přechodový čas mezi školou a domovem, ale i růst směrem k větší emocionální zralosti. A to je dar, který si dítě může nést celý život. V příštím článku si povíme více o agresi.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
