V praxi se setkáváme s mnoha různými typy dětí, a ne vždy je pro nás snadné s nimi vyjít, zvládnout jejich chování a dokázat je usměrnit. Na vině může být mnoho různých faktorů a není vždy snadné dohlédnout všechny proměnné, které chování dítěte ovlivňují. Každé dítě je jiné, má jinou povahu, pochází z jiného prostředí. Ne každé dítě je hodné a přizpůsobivé. A to je vlastně dobře.
Ne každé dítě musí vyhovovat naší představě o tom, jak vypadá „normální“ chování. Problém ovšem nastává v případě, že kontakt a práce s dítětem je pro nás náročný, vyčerpávající, a dost možná se dotýká našich vnitřních slabin. Takovému dítěti můžeme říkat náročné, nebo obtížné. Co to ale vlastně znamená? A co je skutečná obtíž? Na to se podíváme v následujících dílech tohoto cyklu.
Náročné dítě
Obtíže, které můžeme zažívat v kontaktu se žákem, mohou být velice různorodé, a nemusí vždy souviset přímo s dítětem. Pokud se podíváme na tyto obtíže o něco hlouběji, můžeme obtíž definovat jako tzv. abnormalitu. Obtížné je tedy to, co nějakým způsobem vybočuje z pohledu toho, co považujeme za normální a co jsme my sami schopni a ochotni zvládnout.
Fungování takového dítěte v běžném životě je narušené, má různé projevy, které omezují jeho i okolí, a je složitěji ovlivnitelné běžnými výchovnými zásahy.
Dítě může být náročné svým chováním, vlastnostmi, nebo emočním prožíváním. Jsou děti, které jsou náročné již od svého narození, jiné k termínu náročné dítě postupně dospějí. Děti, které se narodí s obtížným temperamentem, jsou snadno podrážděné, negativistické, v kontaktu vysilující. Hodně pláčou a jejich pláč může být hlasitý, mívají nepravidelné spánkové a stravovací návyky a obvykle nereagují dobře na nové zážitky nebo změny ve svých rutinách.
Vrozené faktory, které k tomuto chování vedou, se časem nemění. Děti, které se náročnými stanou, tedy nemají vrozený obtížný temperament, ale většinou zažijí nějaký závažný stres nebo trauma (od jasně definované patologie psychického a fyzického zanedbávání, zneužívání apod. až po více subtilní přešlapy ve výchově a výchovném působení, které mohou mít na citlivější dítě traumatizující dopad), se kterými si nedovedou poradit. Emoce a chování, které je s tímto zážitkem spojeno, jsou tak nejen ventilem, kterým dítě stres odžívá, ale také způsobem zvládnutí, strategiemi, které dítěti pomáhají se vyrovnat s prožitým traumatem či stresem.
Dítě a jeho potřeby
Každý z nás má lidské potřeby, které potřebuje pravidelně uspokojovat. Ne jinak je tomu u dětí. Mnoho obtíží v chování nebo prožívání vzniká právě proto, že dítě nemá uspokojeny základní potřeby. Dost často i vzhledem ke svému vývojovému stupni ale ani neví, jakým způsobem sdělit, co skutečně potřebuje. Všechny děti jsou v zásadě dobré děti, které dělají to nejlepší, co mohou a odrážejí podmínky prostředí, ve kterém vyrůstají. Všechny děti mají své osobní vzestupy a pády, své šťastné i smutné chvíle. A právě v těchto momentech je můžeme doprovázet a ukázat, že jsme jim k dispozici a můžeme jim pomoci rozklíčovat, co jim případně chybí a co by potřebovaly.
Každé dítě touží cítit se v bezpečí, být milováno, chce cítit podporu a přijetí. Pro každé náročné dítě platí, že potřebuje bezpečné prostředí, ve kterém může své obtíže prožít a nastolit tak vnitřní rovnováhu. K tomu může sloužit poměrně jasný systém, který jako vychovatelé můžeme aplikovat:
- Jasná, jednoduchá pravidla a očekávání, která jsou důsledně a spravedlivě aplikována a vymáhána (např. když se na nich kolektiv dětí shodne a jsou vyvěšena na nějakém viditelném místě).
- Předvídatelnost událostí a činností prostřednictvím zavádění rutiny a signálů upozorňujících na přechody a změny. Důležitá je struktura aktivit i avizování jejich začátku a chystaného konce.
- Časté používání pochval, a to jak verbálních, tak neverbálních, přičemž slovní pochvala by měla být vždy konkrétní a stručná.
- Být vzorem chování, které po dětech požadujeme. Děti se značnou část svého života učí nápodobou a stačí velmi málo, aby se od nás naučily dobrému chování ze samotného kontaktu s nimi.
Je třeba si přiznat, že nikdy zcela nenahradíme výchovné působení rodičů a nejbližšího prostředí, pokud náročné chování souvisí s rodinným prostředím, je potřeba se obrnit a nesnažit se chování dítěte „zlomit“ za každou cenu.
V prvním díle tohoto cyklu jsme si obecně uvedli téma kontaktu a práce s náročným dítětem tak, abychom mohli dále pokračovat s myšlenkou práce jak sami se sebou, ale také s jednotlivými tematickými okruhy, se kterými se můžeme v naší práci setkat. Jak již bylo řečeno v úvodu, práce s dětmi bývá někdy obtížná a náročná disciplína, současně je však velmi naplňující vědět, že můžeme být i přes množství překážek pro každé dítě vzorem, který je obohatí na cestě životem.
K tomu, aby to tak bylo, však potřebujeme také pracovat sami na sobě, se svými slabinami, těžkými životními tématy a možnými profesními přešlapy.
V příštím díle si povíme něco více o tom, jak můžeme v první řadě pracovat sami se sebou tak, abychom dokázali být schopnými průvodci na pedagogické cestě životem dítěte.
Mgr. et Mgr Dagmar Halo
