Vychovatelka se prochází po školním dvorečku. Děti vesele skotačí, děvčata skáčou přes švihadlo, hoši hrají fotbálek. Sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají. Idylka jako z katalogu „Učitelství – práce snů“. Všechno je přesně tak, jak má být.
Až do chvíle, kdy z dětského hloučku zaslechnete zcela zřetelně slovo: „Ku*va!“
V tu chvíli máte dvě možnosti, jak zareagovat.
Vážení čtenáři,
dnes mrkneme na to, jak naše rozpoložení a nálada ovlivňují to, zda náročné situace řešíme v klidu a s humorem, či na děti nastoupíme v plné polní. Tímto (trochu odvážnějším) fejetonem se s Vámi zároveň na léto loučíme a přejeme Vám klid a mír v duši i hlavě.
Slyšet – neslyšet
Varianta A – slyšet, ale neslyšet
Tváříte se, že jste nic neslyšeli. Ani náznakem nezměníte výraz. Usmíváte se dál jako figurka z Člobrda. Je přece pátek, konec týdne, mozková aktivita jede na úsporný režim. Nikdo z dětí nežaluje, žádné dítě nepláče, tak co.
Navíc bezpečně víte, že to slovo vypustilo z úst dítko vaší kolegyně, se kterou sedíte v kabinetě, půjčujete si od ní čaje a sdílíte spolu pracovní nervy. A to se vám už ku*evsky nechce do nějakého řešení.
A hele! Zase ten ptáček cvrliká. Sluníčko svítí. Vy vesele šlapete dál.
Varianta B – slyšet a jednat
Okamžitě nastupujete jako inspektor morálky. Vážný výraz, dramatická intonace a plná baterie pedagogických frází:
„Slyšel/a jsi mě někdy mluvit takhle sprostě? Ne?! Tak kde jsi to slyšel/a? A proč si myslíš, že je v pořádku takhle mluvit ve škole? My tady spolu jako budeme mluvit jak dlaždiči? Co s tím teď uděláš? Mám volat mamince? Nebo chceš poznámku? Nezajímá mě, že u vás doma to říká i pes. A teď nebreč. Běž. A bylo to naposled, jasný?!“
Dítě se rozpláče, ostatní ztichnou a idylka je fuč.
Abychom vše správně pochopili, pojďme se podívat, co se dělo to ráno.
Když později zvítězila varianta A:
Po osmihodinovém kvalitním spánku byla vychovatelka probuzena sluníčkem, voňavou kávou a skvělým sexem. Následovala snídaně do postele, vyznání lásky a slib, že po víkendu budou okna umyta.
Ve škole klid – žádné suplování, děti pracovaly, jako by se chystaly na inspekci. V kabinetě ticho, v tiskárně byl papír.
No a nějaké sprosté to slovo na dvorku? Ale prosím vás. Děti se přece jen učí vyjadřovat emoce. Vlastně je to docela roztomilé.
Když později padla volba na variantu B:
Z postele vylezla už ve čtyři, protože nemohla spát. Pořád měla pocit, že na ni „něco leze“.
V půl páté si změřila teplotu – 36,8. Smůla. Musí do práce.
Od osmi supl ve třídě, kam se jinak losuje, kdo tam nemusí. Osmnáct dětí, z toho čtyři s podpůrným opatřením druhého stupně a jeden, co má v sobě tři energy drinky, i když je vlastně vůbec nepije.
O velké přestávce ji odchytila kolegyně-teoretička, která jí dvacet minut zaníceně vysvětlovala rozdíl mezi metodou sfumato a analyticko-syntetickým čtením, zatímco ona se zoufale snažila dostat na toaletu.
Poslední hodinu měla s osmáky hudebku. Překvapivě chtěli zpívat. Ale jen jednu jedinou píseň. Tu, kde se dá nahlas, táhle a opakovaně kvičet: „Péééro na klobouku!“
Hana Pollaková
