Sigmund Freud, jeho kolegové a následovníci společně formovali teorii, která nám může nyní posloužit k většímu vhledu do dynamiky vztahu mezi dítětem a vychovatelem. Psychodynamická teorie předpokládá, že existují vrstvy psychiky, v nichž se ukrývají často neuvědomované, nebo pro naše denní fungování těžko dostupné motivace, sny, přání, vzorce chování, ale i fantazie spojené se vztahy k ostatním nebo k sobě samému. To vše posléze ovlivňuje vědomé prožívání našich vztahů a naši životní spokojenost v nich. Takové skryté motivace, přání či fantazie se většinou formují již ve velmi raném věku a právě ve vztahu s pečující osobou.
Stěžejním konceptem, o kterém se dá na samém počátku uvažování nad vztahem vychovatele/vychovatelky uvažovat, je metaforické přirovnání k mateřskému, resp. pečujícímu objektu, s nímž dítě na samém počátku komunikuje a tvoří si k němu specifický typ vztahu (tzv. attachment). Jedná se tedy o přirovnání vztahu vychovatele/vychovatelky jako metaforického rodiče, resp. matky s dítětem. Z praxe víme, že osobnost dětí je již rozpoznatelná v relativně raném věku. To, jakým způsobem se chovají k ostatním lidem a samy k sobě není pouze otázkou výchovy, ale celkového rodinného nastavení a vzorem vztahu s pečující osobou, který může mít různou podobu.
Jedním z pojmů, který je důležitý v psychodynamickém modelu, je tzv. zrcadlení. V raném dětství je zrcadlení účelem i prostředkem rozvoje psychosociálních, ale i kognitivních schopností dítěte. V tomto duchu každý z nás, i v dospělém věku, fungujeme. Ať už vědomě nebo nevědomě detekujeme prostředí okolo nás, učíme se nové věci, poznáváme, předvídáme a komunikujeme na základě svých již osvojených prekonceptů. A v ideálním případě je průběžně přetváříme tak, aby nám byly nadále užitečné (dobrým příkladem může být životní situace jakéhosi „bludného kruhu“, ze kterého se nemůžeme dostat ven – je na nás, jestli si zvládneme osvojit jiné způsoby prožívání i myšlení proto, abychom se mohli z bludného kruhu dostat ven). V tomto pojetí je tedy role vychovatele jako vzoru pro osvojování funkčních sociálních kompetencí nezastupitelná.
Dalším užitečným psychodynamickým termínem je tzv. kontejnování. Jedná se o pojem, který vysvětluje, jakým způsobem může pečující osoba reagovat na emocionální projevy dítěte. Úkolem pečující osoby je pomoci dítěti regulovat svoje emoční stavy skrze své vlastní emoční rozpoložení. Určitě si každý z nás vzpomeneme na situaci, kdy emoční projevy dítěte ovlivňují (zcela přirozeně) naše vlastní. Jakýmsi ideálním vzorem je matka, pečující osoba, která má ve své mysli dostatek „prostoru“ (vnitřního klidu, pocitu bezpečí a emocionálního zázemí), aby uklidnila své utrápené miminko, zaregistrovala jeho hlad, bolest, nepohodlí nebo paniku a reagovala na ně způsoby, které tyto pocity odstraní a nahradí je pocity lásky, míru a klidu. Vychovatelé mohou být velmi účinnými činiteli schopnými poskytovat prostor pro emoční regulaci dětí. Právě i z tohoto důvodu můžeme doporučit již několikrát i na těchto webových stránkách zmíněná pravidla bezpečí a jasně vymezených hranic a pravidel.
V tomto kontextu se tedy otevírá rovněž již poměrně známá myšlenka, a tou je práce na sobě, na kultivování těch částí self, která jsou pro nás neznámá, nebo vědomě těžko dostupná. Odvaha čelit i takovým našim částem, kterým sami nerozumíme, nebo se s nimi setkáváme pouze v těžkých chvílích a raději bychom se danými vlastnostmi, které se takto projevují, nezabývali. Cennou zkušeností tak mohou být např. různé workshopy, vzdělávací akce, nebo semináře, kde se můžeme setkat nejen s různými novými myšlenkami, ale rovněž si můžeme i v bezpečném prostředí poznávat naše různé vlastnosti a stránky, o kterých jsme dříve možná ani nevěděli. To vše může být užitečné později nejen nám při zvládání náročných životních situací, ale rovněž i v průběhu výkonu práce vychovatele. Příště si povíme více o konceptu tzv. přenosu.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
