V následujícím díle našeho seriálu pokračujeme v popisu různých náročných situací ve výchově, se kterými se můžeme ve školní družině setkat. Tímto blokem zahájíme důležité podtéma zaměřující se na duševní zdraví dětí, které rozdělíme opět do několika bloků. V tomto článku se konkrétně zaměříme na děti s úzkostnými a depresivními stavy.
Úzkostné a depresivní stavy dosáhly u dětí po období Covidu takřka raketového vzestupu. Nedostatek dětských psychologů a psychiatrů situaci umocňuje, resp. ukázala se tímto významnost péče o duševní zdraví dětí a dospívajících a nezbytnost doplnění příslušného vzdělání pro ty, kteří by se na tato témata chtěli zaměřit.
Úzkostné a depresivní stavy u dětí
Mít starosti a obávat se různých věcí či situací je normální a každý takový prožitek má v našem životě svoji funkci. Stejně tak je normální cítit občas smutek, bezmoc nebo zklamání, obzvlášť pokud se nám stane něco, kvůli čemu máme důvod být smutní nebo zklamaní. Pokud však u dětí přerostou běžně pociťované emoce určitou míru (objevují se bez zjevné příčiny či trvají neobvykle dlouho), tedy když je strachů, obav a smutku tolik, že překážejí dítěti v běžném životě při plnění povinností doma, ve škole nebo při užívání si volného času a odreagování se, je potřeba zvážit další odborný postup.
Příklady různých typů úzkostných stavů, které jsou klinicky významné, zahrnují:
- Nestandardní strach a obavy, když je dítě pryč od rodičů (separační úzkost).
- Velký strach z konkrétní věci nebo situace (fóbie).
- Velký strach ze školy a jiných míst, kde jsou lidé (sociální úzkost).
- Velké obavy z budoucnosti a ze špatných věcí, které se dějí (generalizovaná úzkost).
- Opakované epizody náhlého, neočekávaného, intenzivního strachu, které doprovází příznaky bušení srdce, potíže s dýcháním nebo pocit závratě, třes nebo pocení (panická porucha).
Příklady různých typů depresivních stavů, které jsou klinicky významné, zahrnují:
- Významné změny ve stravovacích vzorcích – dítě jí mnohem více nebo mnohem méně než obvykle.
- Významné změny ve spánkových vzorcích – dítě spí mnohem více nebo mnohem méně než obvykle.
- Nechuť do aktivit, které dítě předtím bavily a naplňovaly ho.
- Pocit bezcennosti, zbytečnosti nebo viny.
- Pocity smutku, beznaděje nebo ztráty smyslu.
Příznaky úzkostných a depresivních stavů mohou také zahrnovat problémy se spánkem, stejně jako různé jiné fyzické, resp. psychosomatické příznaky. Těmi mohou být např. únava, bolesti hlavy nebo bolesti žaludku. Mnoho dětí své depresivní a úzkostné stavy nedokáže dostatečně dobře verbalizovat (pojmenovat je, mluvit o nich) a nechává si své starosti pro sebe, často i proto, že si mnohdy ani neuvědomují, že nějaké mají. Pro dospělého je tak tedy náročnější rozklíčovat, o jaký problém se u dítěte vlastně jedná.
Konkrétní postupy, kterými můžeme v těchto stavech podpořit:
- Validujte pocity strachu či smutku, ale zároveň je dále nepodporujte. Validace neznamená souhlasit, ale naslouchat. Buďte empatičtí a povzbuďte dítě, že situaci zvládne.
- Vyjádřete pozitivní, ale realistická očekávání. Nemůžete zaručit, že se situace, které se dítě bojí, nestane. Můžete ho ale ujistit, že každá nepříjemná situace má řešení.
- Buďte oporou a vytvářejte pro dítě příležitosti, jak zažít úspěch.
- Zahrňte fyzické aktivity do každodenních aktivit, můžete tak pomoci zmírnit některé úzkostné a depresivní projevy a také dodat energii.
Obzvlášť u dětí mohou mít úzkostné a depresivní stavy spíše „netradiční“ projevy, tedy že děti mohou být např. neklidné, rozzlobené, a tím pádem i neposlušné. Někdy naopak mohou budit zdání lenosti a nemotivovanosti. Často tak můžeme zlobení a „nevychovanost“ zaměnit za mnohem hlubší problém než pouze nedostatek výchovného působení. Stěžejní je v každém ohledu komunikace. Někdy postačí upřímná otázka „Jak se ti nyní daří?“ nebo „Pokud tě něco trápí, mohu ti pomoct?“.
Samozřejmě stále nezapomínejme, že nemůžeme pomoci vždy všem dětem a vůbec nemůžeme odstranit všechny jejich problémy. Můžeme ale být jakýmsi střípkem v mozaice jejich životního příběhu a činitelem zlepšení duševního zdraví.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
