V tomto díle našeho seriálu zahájíme blok jednotlivých tematických okruhů rozličných náročných situací ve výchově, se kterými se můžeme ve školní družině setkat. Tento blok zahájíme článkem o potřebách a komunikaci s dětmi se zdravotním postižením. V minulém díle jsme hovořili o tom, nakolik je práce vychovatele zodpovědná a náročná jak na osobní, tak profesní rovině. Obtížnost se „přidáním“ jakékoliv další objektivně náročné situace ve výchově zvyšuje. Ne jinak je tomu v případě zdravotního omezení žáků i proto, že jsou narušeny role, které dítě ve společnosti zastává a tím i uplatnění ve společnosti.
Dítě se zdravotním postižením a jeho potřeby
Pojem zdravotní handicap nebo znevýhodnění se používá k popisu široké škály diagnóz, které omezují člověka v určité činnosti (např. pohyb, kvalita života nebo uplatnění ve společnosti). Některá omezení mohou být velmi závažná a patrná, zatímco jiná jsou téměř skrytá nebo nezjevná (tělesné postižení vs. sluchové postižení). Čím je těžší handicap, tím více je dítě závislé na okolí k uspokojení jeho základních potřeb. V případě dětí se znevýhodněním mluvíme o tzv. speciálně výchovných potřebách. Podle druhu postižení lze zdravotně postižené dělit do několika skupin:
• tělesné postižení,
• zrakové postižení,
• sluchové postižení,
• kombinované postižení.
Potřeby zdravotně postižených dětí nejsou jiné, než dětí bez zdravotního postižení. Rozdíl je však v tom, jakým způsobem můžeme tyto potřeby adekvátně naplňovat. A pro tyto účely byl mj. zřízen institut asistenta pedagoga, který může individuálně pomáhat a handicap kompenzovat. Jelikož je cílem výchovy ve školní družině socializace jedince, měl by vychovatel vždy volit takové aktivity, aby byly zapojeny všechny děti včetně dítěte se speciálně výchovnými potřebami. Výčet speciálních výchovných potřeb se odvíjí od typu bariér, které se mohou na cestě za uspokojením potřeby objevit:
• fyzické bariéry – například interiér budovy, přeprava, toalety a podoby hřišť či jiných herních ploch,
• komunikační a informační bariéry – například učebnice nedostupné v Braillově písmu nebo zvuková oznámení bez tlumočení do znakového jazyka,
• postojové bariéry – stereotypy, nízká očekávání, lítost, blahosklonnost, obtěžování anebo šikana.
Zásady komunikace s dítětem se zdravotním postižením
Zcela samozřejmě dodržujeme běžná pravidla chování a zvyklosti, tak jako v jiných situacích s kýmkoliv. Proto, aby byla komunikace co nejpříjemnější pro obě strany, se můžeme držet několika jednoduchých pravidel:
• Komunikaci navazujeme tváří v tvář (platí pro děti obecně).
• Při navazování kontaktu přistupujeme k dítěti čelem, nikoliv zezadu, nečekaně, slovně doprovázíme příchod a odchod (dítě se může leknout).
• Zásadně komunikujeme vždy s daným dítětem, nikoliv s jeho asistentem (nemělo by se stát, že komunikujeme o někom ve 3. osobě v jeho přítomnosti).
• Naši činnost předem avizujeme a informujeme dítě o tom, co děláme nebo se chystáme udělat (dítě, které nevidí, bude překvapeno, že před něj dáme něco na stůl, pokud mu o tom neřekneme).
• Nijak nesnižujeme možnosti dítěte činnosti uskutečnit a absolvovat. Pokud váháme, můžeme se ujistit, co dítě zvládne a co ne (dítě může díky kompenzačním pomůckám zvládnout činnosti, které by za jiných okolností nezvládlo, není naším cílem ho tedy omezovat).
Zapomínat bychom neměli v neposlední řadě také na to, co potřebujeme my, jako vychovatelé. Je potřeba zajistit reorganizaci prostor, aby byly dostupnější a bezpečnější? Jsou nějaké znalosti nebo dovednosti, které si potřebujeme osvojit pro to, abychom péči o děti se zdravotním postižením dokázali zvládnout s klidem? Nebojme se uvažovat také nad tím, co potřebujeme my, spolupráce bude o to kvalitnější a pohodlnější.
V dalším díle seriálu si povíme něco krátce o tom, jakým způsobem zvládat nároční situace ve výchově dětí se sociálním znevýhodněním.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
