Blíží se konec školního roku, venku je konečně léto. Děti už se těší na prázdniny a vy jistě také. Někomu se může zdát, že vnitřní klídeček, trpělivost a vyrovnanost už jsou dávno někde v trapu, ale naději neztrácejte. Určitě je brzo doženete někde na pláži, v lese, na louce nebo na chatě. No a než se tak stane, můžete si závěrečné dny zpestřit nějakou hrou. K výběru her pro tento článek, mě inspirovaly samy děti. Byly v tomto roce jejich nejoblíbenější.
Cíle:
- Rozvíjet paměť a všímavost
- Uvolnit tělo, uvolnit napětí
- Pozorně sledovat a napodobovat gesta, polohy a postoje druhých
- Přizpůsobit rychlost tělesných reakcí rychlosti sluchových podnětů
- Upevnit schopnost spolupráce
Trochu jiná honička aneb jak dobře mě znáš?
Děti si stoupnou do kruhu těsně vedle sebe. Nejlépe tak, aby se dotýkaly rameny. Zavřou oči. Vychovatel/ka má v ruce připravený kus barevné lepenky, který přilepí na záda jednomu z dětí. Aby děti hned nepoznaly, kdo na sobě lepenku/papírek má, obejde vychovatel/ka takto všechny a naznačí přitlačením ruky, jakoby papírek lepila všem. V příhodný okamžik řeknete dětem, aby oči otevřely a snažily se zjistit, zda to není zrovna ono, kdo má lístek na zádech. Děti chodí po místnosti, nesmí mluvit ani naznačovat. V místnosti by nemělo být zrcadlo. Děti si nesmí sahat na záda. Ve chvíli, kdy dané dítě pozná, že lístek má nalepeno na zádech, zastaví se a zavolá: „Mám babu“. Tím se odstartuje honička. Kdo je chycen (zmrazen) před sebe natáhne ruce v pokrčení (jakoby si chtěl s někým plácnout). Zachráněn může být dalším dítětem, které k němu přistoupí a přiloží své ruce na jeho. V tuto chvíli je „baba“ nesmí chytat. Avšak aby záchranář chyceného vysvobodil, musí správně odpovědět na otázku, kterou mu chycený položí. Jen pozor: odpověď na otázku nesmí být „viditelná“. Tedy ne otázky typu: „Jakou mám barvu trička?“ „Jakou mám barvu očí?“ apod. Otázky by se měly týkat konkrétně chyceného dítěte např.: „S čím si nejraději hraju?“, „Mám bratra?“, „Mám kočku?“ V případě, že záchranář na otázku odpoví špatně nebo nebude znát odpověď, musí zmraženého opustit a ten čeká na dalšího záchranáře.
Poznámky ke hře:
Při této hře, můžete vy i děti zjistit, jak moc dobře jste se během školního roku (ne)poznali. Každá jednotlivá hra může mít jinou dynamiku. Stalo se mi, že „baba“ velmi rychle poznala, že má papírek na zádech a začala honit dříve, než se ostatní děti zorientovaly. Během chvilky nezbylo žádné dítě, které by zachraňovalo. V tom případě je potřeba začátek honičky odstartovat hlasitým upozorněním a dát ostatním dětem chvilku „náskok“. Také by děti měly mít poctivě zavřené oči. Vychovatel/ka by měl/a každému stejnou měrou naznačit nalepování papírku.
Další možností je, že po prvním otestování této hry, si s dětmi sednete do kroužku a každý o sobě řekne jednu, maximálně tři informace (záleží na počtu dětí), na které s v následující hře bude ptát. Tato varianta lze použít i na začátku školního roku, kdy se děti teprve poznávají. Jinak tato hra se dá využít dobře také při výuce. Děti si mohou dávat například matematické příklady. Avšak tazatel musí samozřejmě sám znát správnou odpověď.
Pohybová tichá pošta
Děti si stoupnou do zástupu. Vzdálenost mezi dětmi určíme délkou paže (děti si stoupají za sebe a předpaženou pravou ruku položí dítěti před sebou na pravé rameno, po vyrovnání zástupu spustí ruce podél těla). Děti se během této hry nesmí dívat za sebe nebo se otáčet dokud k tomu nejsou vyzvány. Poslední v zástupu si rozmyslí, jaký pohyb „tichou poštou“ bude předávat. Pohyb by měl být lehce čitelný, jasný a jednoduchý, např. jednou rukou si poklepu na hlavu, pak si druhou rukou pohladím břicho. Dítě, které pohyb vysílá, by si jej mělo nejdřív vyzkoušet (fixovat). Až bude připraven, poklepe spoluhráče před sebou na rameno, tím dá signál, aby se spoluhráč otočil čelem k němu. Poté předvede pohyb. Pohyb předvádí pouze jednou! Spoluhráč nesmí vyžadovat opakování pohybu. Tak jak si ho zapamatoval ho předá dalšímu dítěti. Až tichá pošta dojede k poslednímu dítěti (respektive k prvnímu v zástupu, protože se postupuje odzadu dopředu) to může předvést pohyb již tak, že na něj vidí všechny děti a následně se porovná s pohybem dítěte, které pohyb vyslalo.
Poznámka ke hře:
Až si děti tuto hru osvojí, můžeme postupně zvyšovat náročnost, předvádět komplikovanější pohyby. Děti by se měly snažit o co nejpřesnější kopírování pohybu, soustředit se při pozorování předváděného. Zapamatovat si například, zda je pohyb předváděn pravou či levou rukou. Uvědomit si zrcadlové vidění. Samozřejmě, že čím rozdílnější výsledný pohyb vznikne, tím to bude pro děti zábavnější (hlavně ve chvíli, kdy provedete videozáznam a zpětně jim ho pustíte).
Živé pexeso
Hra je podobná jako klasické pexeso. Jen nám obrázkové kartičky nahradí přímo děti. Určíme dva (v případě lichého počtu dětí – tři) hlavní hráče, kteří půjdou za dveře. Ostatní děti se rozdělí do dvojic a určí si stejný (jednoduchý a dobře čitelný) pohyb, který budou předvádět. Pozor, pohyb by měl být ve dvojici opravdu identický, avšak rozdílný od ostatních dvojic. Děti se pak různě rozmístí po třídě. Zavoláme hlavní hráče, kteří hrají pexeso s „živými kartičkami“ dle běžných pravidel. Další varianta je pak „zvukové pexeso“.
Honička – Babo, chytni dvojici!
Další oblíbená „zahřívačka“, kterou děti na dramaťáčku hrají. Baba/chytač se v průběhu hry snaží odhalit dvojici, ve které se děti navzájem zachraňují. Před začátkem honičky Babu pošleme za dveře. Děti se ve dvojicích domluví, že se budou navzájem zachraňovat. Po návratu Baby začíná honička. Když někoho Baba chytí – zmrazí ho, může ho zachránit dotykem kamarád z dané dvojice. Měl by to však provádět nenápadně, tak aby si toho Baba nevšimla. Baba se v průběhu hry snaží odhalit dvojice, které k sobě patří. V případě, že se jí povede „zmrazit“ oba hráče – vypadávají ze hry.
Poznámka ke hře:
Ve skupině, kde jsme tuto honičku hráli často, jsme už Babu nemuseli posílat za dveře, pouze zavřela oči. Děti byly schopné se rozdělit – domluvit pouhým kývnutím hlavy. Také brzo přišly na to, že nemohou tvořit stále stejné dvojice, protože by byly snadno odhaleny.
Chytni mě, když to dokážeš!
Dětem přidělíme čísla. Každé dítě si musí pamatovat svoje číslo. Vyzveme je, aby chodily po místnosti a snažily se rovnoměrně obsáhnout celý prostor. Vždy když uvidí nějakou mezeru, snaží se jí vyplnit. Během chůze pak vychovatel/ka vysloví jedno z čísel. Dané dítě musí v tu chvíli zastavit a nahlas zavolat: „Chyť mě, když to dokážeš“ a začne pomalu padat k zemi. Ty děti, které jsou k padajícímu nejblíže mají za úkol rychle zareagovat a chytit ho, než spadne na zem.
Poznámka ke hře:
U této hry jsem měla vypsaná čísla na papíře a dělala jsem si u nich tečky, abych věděla, jaké číslo a kolikrát jsem již říkala. Samozřejmě můžete říci jedno číslo vícekrát, aby hra nebyla tak předvídatelná. Ale nejméně jednou by si každé dítě mělo zvolat: „Chyť mě, když to dokážeš“.
Bohuslava Zemanová
