V předchozím, úvodním díle jsme se snažili obecně představit téma náročných situací při výchově dětí v rámci volnočasové pedagogiky. Náročnost povolání vychovatele je velká. Odborník by měl znát nejenom typy náročných situací, s nimiž se při kontaktu s dětmi může setkat, ale rovněž i své profesní limity a výzvy různého druhu. Ještě před tím, než se jednotlivě seznámíme s vybranými náročnými situacemi, ve 2. díle našeho seriálu zaměříme pozornost na nás samotné jako profesionály.
Slepá místa a náročnost profese
Profese vychovatele je jistě krásná, ale také velmi náročná. Jak bylo zmíněno v úvodu, nároky se týkají nejen náplně práce (např. nejen znát velmi dobře vývojovou psychologii, být zruční a kreativní, ovládat všechny zákonné předpisy týkající se naší profese), ale rovněž i osobní roviny (tedy např. mít charisma, pedagogický talent a schopnost zaujmout a nadchnout). Výčet je to bohatý. Nemůžeme být dokonalými, a i právě proto bychom měli znát naše vlastní „slepá“ místa.
Ono „slepé“ místo může být vlastně naprosto cokoliv napříč profesním i soukromým životem. Může to být něco, co nám nejde, něco, co obdivujeme na druhých a nám samotným to chybí, nebo něco, čemu bychom se rádi naučili, ale nejde nám to. Dost často je „slepé“ místo něco, o čem nevíme. V profesní rovině to může být buď např. osobnostní vlastnost, která nám chybí, teprve se jí učíme, anebo to může být i praktická stránka vědomostí o oboru, držení tempa s aktuálními trendy a pojetím toho, co může být pro děti zajímavé a prospěšné.
Ono „slepé“ místo, ať už to pro každého z nás znamená cokoliv, je něčím, co nás sice může omezovat, ale zároveň nás jeho „zviditelnění“ může naopak velmi obohatit. Abychom dokázali držet krok sami se sebou a zvládali svá „slepá“ osobní i profesní místa, potřebujeme být psychicky fit a mít zpětnou vazbu. Podívejme se dále na strategie, kterých můžeme využít.
Strategie zvládání náročných situací
Tzv. copingové strategie jsou postupy, díky kterým dokážeme zvládat stres a náročné životní situace. Vzorec, kterým zvládáme situace v našem běžném životě, může být do značné míry podobný tomu, jak zvládáme nároky profese. Práce na sobě samých nás tedy může posunout nejenom v osobním životě, ale také jako vychovatele. Bude se nám pracovat lépe a dost možná se z dlouhodobého hlediska vyhneme syndromu vyhoření.
Sebepéče
Vzhledem k tomu, že výchova dětí je intenzivní práce, mohou vychovatelé velmi těžit z toho, že se budou učit a praktikovat postupy péče o sebe. Péče o sebe je důležitou součástí duševního zdraví člověka. Přesto existují mylné představy o tom, co to vlastně je. Je běžné, že někteří lidé odmítají péči o sebe jako „sobeckou“ nebo „povrchní“. Ale je to mnohem více než jen dokázat vstát z postele a umýt se. Je to umění vytyčit si osobní i profesní hranice, dokázat si udělat čas sám/sama na sebe, vyrazit do přírody, pustit si hudbu a relaxovat, najít si čas na své přátele a zábavu, anebo jenom si obyčejně dovolit nedělat nic.
Supervize
Supervize představuje jeden z velmi účinných nástrojů podpory pracovníků v pomáhajících profesích, kteří jsou často vystaveni kontaktu s jinými lidmi a jejich práce klade nároky na osobnost (např. výchovná či terapeutická činnost).
Podstatou supervizní práce je vzájemné hledání řešení náročných situací z praxe s nezaujatým odborníkem formou individuálního či skupinového rozhovoru. Může jít o „pouhou“ ventilaci emocí, sdílení osvědčených postupů řešení náročných situací, spolupráci s kolegy, ale i komunikaci s rodiči dětí atd.
V tomto článku jsme krátce popsali způsoby, kterými můžeme předcházet zvětšování a prohlubování „slepých“ míst v našem osobním i profesním životě. Zviditelnění slepého místa může být něčím, co nás může velmi obohatit. Ať už se jedná o tzv. work-life balance, tedy o rovnováhu mezi pracovním a osobním životem (tedy péče sebe), tak o spolupráci s dalšími nezaujatými odborníky, kteří nám mohou pomoci vzít náročné životní situace více z nadhledu a další odborné perspektivy.
V dalším díle si povíme něco více o vybraných typech náročných situací při výchově dětí. Konkrétně se podíváme o něco blíže na situace, které mohou nastat v kontaktu s dětmi se zdravotním postižením.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
