Psychodynamická teorie, jejíž významnou součástí je myšlení Donalda Winnicotta, přináší do oblasti vychovatelství cenné podněty pro hlubší pochopení vztahu mezi dítětem a jeho vychovatelem. Zvláště koncepty přechodového objektu a přechodového prostoru jsou užitečné pro uchopení toho, co se odehrává v kontextu školní družiny, kde dítě přechází z prostředí rodiny do prostředí institucionální výchovy. Vychovatel zde neplní pouze roli organizační a dohlížející, ale představuje i citlivý subjekt, který dítěti pomáhá zvládat separaci od rodičů, a zároveň spoluvytváří prostředí umožňující rozvoj autonomie, kreativity a schopnosti být s druhými.
Vychovatel jako přechodový objekt
Podle Winnicotta přechodový objekt (např. oblíbená hračka, deka či plyšák) slouží dítěti k regulaci úzkosti spojené s odloučením od matky. V symbolické rovině dítěti připomíná rodičovskou blízkost a současně podporuje pocit bezpečí při objevování světa. Vychovatel může v určitém smyslu tuto funkci naplňovat – stává se jakousi „živou oporou“, ke které se dítě vztahuje v době, kdy rodič není přítomen. Přítomnost důvěryhodného dospělého poskytuje dítěti jistotu, že se v novém prostředí může cítit v bezpečí a že zvládne odloučení od rodiny.
V praxi se tato funkce projevuje v každodenních drobných interakcích: vychovatel, který dítě vřele přivítá, nabídne mu strukturu a předvídatelnost, a přitom reaguje citlivě na jeho emoční potřeby, se může stát figurou, jež zmírňuje úzkost z nejistoty. Tak jako přechodový objekt pomáhá dítěti zprostředkovat kontinuitu mezi domácím a cizím prostředím, vychovatel představuje „most“ mezi rodinou a institucí.
Vychovatel jako spolutvůrce přechodového prostoru
Přechodový prostor je Winnicottovým označením pro oblast mezi subjektivní zkušeností dítěte a objektivní realitou. Je to prostor hry, symbolizace a tvořivosti. Ve školní družině se tento prostor otevírá v každodenních činnostech – v hrách, tvořivých aktivitách, spontánních rozhovorech a interakcích mezi dětmi. Vychovatel není pouze pozorovatelem, ale spolutvůrcem tohoto prostoru: svým přístupem, organizací aktivit a kvalitou vztahů podporuje atmosféru, v níž se dítě může bezpečně pohybovat mezi světem fantazie a světem reality.
Význam této dimenze je zásadní. Pokud je družina vnímána dítětem jako prostředí otevřené, hravé a bezpečné, přispívá to k jeho psychickému uvolnění, snižuje napětí a posiluje schopnost navazovat sociální vztahy. Dítě si tak osvojuje dovednosti potřebné pro další etapy vývoje – učí se, že separace od rodičů neznamená ztrátu bezpečí, ale příležitost k vlastnímu růstu. Vychovatel zde zastává roli „garanta“, který drží rámec, a zároveň se stává partnerem pro hru a sdílení.
Význam pro dítě a jeho pobyt v družině
Spojení obou dimenzí – vychovatele jako přechodového objektu a jako spolutvůrce přechodového prostoru – ukazuje, jak komplexní je jeho role v životě dítěte. Družina není pouze „hlídacím zařízením“, ale důležitým prostředím psychosociálního vývoje. Z pohledu dítěte může právě družina představovat první zkušenost s delším odloučením od rodiny v bezpečném rámci, kde se učí nejen praktickým dovednostem, ale především schopnosti regulovat vlastní emoce, rozvíjet kreativitu a navazovat vztahy.
Psychodynamický pohled nám připomíná, že kvalita vztahu mezi vychovatelem a dítětem může zásadně ovlivnit, zda bude družina pro dítě místem úzkosti a stresu, nebo naopak prostředím objevování a jistoty. Citlivý, stabilní a přiměřeně dostupný vychovatel pomáhá dítěti zvládnout nevyhnutelný proces separace a zároveň mu nabízí prostor k růstu prostřednictvím hry a tvořivosti.
Závěr
Psychodynamické aspekty vychovatelství nám umožňují vidět vychovatele nejen jako organizátora výchovně-vzdělávacích činností, ale jako klíčovou postavu přechodového procesu mezi rodinným a institucionálním prostředím. Vychovatel může fungovat jako přechodový objekt, který dítěti poskytuje pocit jistoty, a zároveň jako spolutvůrce přechodového prostoru, kde dítě nachází prostor pro hru, fantazii a postupné osamostatňování. Význam této role je zřejmý zejména v kontextu školní družiny, kde jde nejen o smysluplné trávení času, ale i o podporu hlubších psychických procesů souvisejících se separací, bezpečím a rozvojem autonomie. V příštím díle si řekneme více o tématu internalizace.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
