Koncept stálosti objektu
Koncept stálosti objektu, jak ho vymezili psychoanalytici, především Melanie Klein a Donald Winnicott, má zásadní význam v procesu výchovy. Tento psychologický pojem popisuje schopnost dítěte vnímat osobu (např. pečovatele) jako stabilní a bezpečnou, i když není fyzicky přítomna. Z hlediska výchovy je klíčové, jak tento koncept formuje vztah mezi vychovatelem a dítětem, a jak oba aktéři v tomto vztahu reagují na potřeby bezpečí a podpory. I přesto, že je koncept důležitý především v období prvních let života dítěte, role vychovatele poskytuje možnou korektivní zkušenost v případě, že vývojová fáze vlivem různých okolností nebyla adaptována konzistentně.
Z pohledu vychovatele:
Role vychovatele jako stabilního objektu: Vychovatel, stejně jako rodič, učitel nebo jiný pečovatel, je v očích dítěte vzorem. Aby vychovatel efektivně podpořil další upevnění stálosti objektu, musí dítěti poskytovat stabilitu a bezpečí prostřednictvím pravidelnosti a předvídatelnosti. To vyžaduje:
- Důslednost a pravidelný režim: Vychovatel musí být důsledný ve svých reakcích na potřeby dítěte, aby dítě cítilo, že na něj může spoléhat. Pokud je vychovatel přítomen v pravidelných intervalech a plní své sliby, dítě začne vnímat jeho přítomnost jako trvalou a bezpečnou.
- Odpovědnost za bezpečí a podporu: Vychovatel musí být schopný vyvážit potřebu disciplíny s vytvářením bezpečného a podpůrného prostředí. Dítě by mělo cítit, že i když se vyskytne problém nebo konflikt, je zde osoba, která mu poskytne oporu a neodmítne ho za jeho projevy (v kontaktu někdy můžeme vlivem vlastního přetížení a frustrace nastolit nechtíc atmosféru odmítnutí emocionálních reakcí dítěte).
Z pohledu dítěte:
Vnímání vychovatele jako stabilního objektu: Dítě na počátku svého vývoje nemá schopnost rozlišovat mezi svými vnitřními pocity a vnějšími objekty. Vychovatel se stává „objektem“ v tom smyslu, že představuje kotvu, ke které se dítě může uchýlit – ne však zcela, dítě potřebuje se svými pocity experimentovat, nechat objekt odejít a zase ho nechat přijít, tedy minimálně ve svojí fantazii. V ní se totiž vytváří i pocit vlastní identity a stabilního sebepojetí. Stěžejní je tedy pro dítě:
- Pocit bezpečí v nepřítomnosti vychovatele: Pokud dítě vnímá, že je vychovatel přítomen, nebo že jeho přítomnost je pravidelná a předvídatelná, začíná si vytvářet představu o „stálosti objektu“. I když vychovatel na chvíli „zmizí“ (například při odchodu do školy), dítě ví, že se vrátí, a tím se utvrzuje v bezpečí.
- Vývoj autonomie a stability: Dítě začíná rozumět tomu, že vychovatel je někdo, na koho se může spolehnout, což mu pomáhá v budoucnu vytvářet zdravé vztahy i s dalšími lidmi. Jak dítě roste, stálost objektu mu umožňuje začít se více osamostatňovat. Pochopení, že vychovatel bude stále přítomen a k dispozici, i když není v okamžitém dosahu, dítěti dává odvahu k objevování světa a experimentování s novými dovednostmi, aniž by se cítilo ohroženo ztrátou podpory.
V závěru lze říci, že stálost objektu je klíčová pro výchovu, protože umožňuje dítěti budovat důvěru v sebe a svět kolem něj. Vychovatelé, kteří poskytují stabilitu a bezpečí, podporují dítě v rozvoji potřebné emocionální resilience a zdravých vztahových vzorců. Příště si řekneme více o hře jako o prostředku vyjádření nevědomých vnitřních konfliktů dítěte.
Mgr. et Mgr. Dagmar Halo
